Jak moc na koncertech improvizujete?
Mé koncerty jsou z pohledu mluveného slova zčásti připravené a zčásti improvizované. Částečně je to vybudované tím, že jsem někde něco plácl a lidi na to zareagovali, a když jsem si to zkusil podruhé, fungovalo to dál. Začal jsem to tedy používat standardně. K tomu patří i to, co se na koncertech odehraje náhodou. Do značné míry na to má vliv publikum. Na začátku mu nabídnu volbu: zeptám se, jestli chce pauzu, co by rádo slyšelo a upozorním ho, že když nikdo nic neřekne, můžu slyšet i to, co nechce.
Platící divák, lepší divák
Narazil jste někdy na divácký odpor?
Když to nepřijali, bylo to dáno prostředím. Lidi většinou nejsou pozorní, když je to nestojí peníze. Proto nemám rád akce, na kterých divák nemusí platit. Jsem přesvědčen, že i kdyby vstupenka stála jen dvacet korun, je to dobře, protože člověk musí zvážit, jestli mu to jedno pivo za to stojí. Pak je zvědavý, co za to jedno pivo dostane.
Znamená to, že si vybíráte, kde budete koncertovat?
Ano. Informuju agenturu o tom, do čeho nechci jít. Když se to náhodou stane, řeknu, že podruhé už na podobnou akci nepřijedu. Nedávno jsem odmítl akci, která měla být jakýmsi estrádním kompilátem. Přestože někdo říká, že má vystoupení mají formu estrády, přece jenom mi připadalo hloupé, abych šel na pódium po kouzelníkovi. Občas mi také nabízejí, abych vystoupil v rámci prezentace aut. To je taky hovadina.
Při takových akcích asi umění ztrácí hodnotu.
Já bych nemluvil o umění. Nechci prostě hrát někde, kam lidi přijdou kvůli autům a teprve když se najedí, tak si eventuálně sednou a budou poslouchat.
Naladěn na mladou vlnu
Velice dobře vás přijímá mladé publikum, i to velmi mladé. Čím si to vysvětlujete?
Třeba je to tím, že jsem řadu svých textů napsal hodně mladý. Patrně v nich jsou někde zašifrované věci, se kterými se mladí lidé setkávají. Ne že bych ve svých textech jejich témata řešil, ale ono asi stačí, že jsou dotčená. Tím pádem mají diváci možnost svou zkušenost konfrontovat s tím, co slyší. Z jiného úhlu pohledu to pro ně může být třeba jenom zábavné. Čert ví.
Mladá generace má jiný slovník, než jste měl v mládí vy. Sledujete, jak se vyvíjí?
Nesleduju. Ale když to registruju, tak na to nějak reaguju. Třeba písnička Řekněte prdel byla reakcí na jednu skladbu od Limp Bizkit. Šel jsem kolem pokoje své dcery, které bylo šestnáct, a slyším „we fuck Limp Bizkit, we fuck…“ No tak dobře, proč bych nemohl zpívat „řekněte prdel“?
A z té vaší skladby se stal v podstatě hit.
Je to parodie na hudební žánr, jaký dělají Limp Bizkit. Parodie je pro mě velká výzva. Kdybych měl čas, natočil bych celé DVD s klipy, které by parodovaly ty současné. Když je vidím, napadá mě řada věcí: jak je postavit na palici, jaký text k nim napsat, jak tu muziku udělat. Bohužel mi na to ale nezbývá čas.
Je to tedy váš sen?
Je. Musel bych na to ale mít dost času. Viděl jsem nějaké klipy, které byly parodie. Bylo to strašně zábavné. Zábava je důležitá.
Jaký druh humoru je vám nejbližší?
Tragikomický formát s dávkou černého a absurdního humoru.
Obdivujete někoho, kdo ho dělá?
Baví mě například řada věcí od Woodyho Allena. Ale na víc lidí si nevzpomenu, omlouvám se, nepamatuju si jména. Mám problém zapamatovat si věci, které jsou důležité pro komunikaci. Pamatuju si jenom obsah – když je dobrý.
Děláte ještě na koncertech to, že si necháte od lidí nadiktovat deset slov a na ně pak složíte písničku?
Udělal jsem to snad jen jednou, byla to účelová věc. Na určitém představení, které bylo improvizované, jsem se necítil dobře. Nechtělo se mi nic říkat, tak jsem tohle použil k tomu, abych nic říkat nemusel. Na začátku jsem dostal slova, na konci jsem přinesl produkt. Mezi tím jsem nebyl na jevišti.
Bez vojny se píše hůř
Je pro vás jednoduché napsat písničku?
Byly i takové doby. Teď už to tak není.
Skládáte pořád?
Ne. Nemám na to místo v hlavě. Na to je třeba mít klid - ovšem ne tři dny, ale aspoň třicet. Ideální to bylo na vojně. Byla spousta času, hlava se uvolnila, byl jsem schopen slyšet a vidět, a v tu chvíli to jde.
Proč jste se vůbec stal písničkářem?
Původně jsem hrál bigbít. Když jsem s ním skončil, kytara mi zůstala jako koníček. Pořád jsem hrál a k tomu jsem si čmáral texty. Pak jsem to začal hrát na mejdanech nebo na akcích k Mezinárodnímu dni žen. MDŽ byl před revolucí pro umělce vždycky kšeft. Přivydělával jsem si tak. Jednou mi nabídli, jestli bych na nějakém MDŽ nechtěl recitovat. Řekl jsem, že recitovat neumím, ale že mám kytaru a můžu něco zahrát. Byli z toho nadšení, tak jsem šel. Na MDŽ byli vždycky všichni brzy vožralí, takže později, nebo nad ránem už nikoho umělec na scéně nezajímal, zvláště pak já, protože jsem byl úplně neznámý.
Hrával jsem také po svých divadelních představeních ve foyeru divadla. To bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech v Ústí nad Labem, kde jsem byl v angažmá. Zpíval jsem i na akcích, které pořádal tehdejší svaz mládeže. On toho pořádal většinu. Tenkrát jsem nemusel přemýšlet o tom, jestli je to morální, nebo ne. Jiná možnost prostě nebyla.
Na honoráře není ceník
Jakou roli hrají honoráře za koncerty v ekonomice vašeho života dnes?
Jsou zpestřením a jsou i důležité. Cena za mé vystoupení se odvíjí od možností pořadatele. Je to od nuly do nekonečna. Kdybych měl hrát pro firmu Shell, bude to tak drahé, že by to ani ona nezaplatila. Někdy hrávám jen za cesťák, několikrát jsem hrál zadarmo na festivalu Mezi ploty v Praze v léčebně v Bohnicích. Díky těmto honorářům mám, na rozdíl od svých hereckých kolegů, určitou svobodu. Můžu si vybírat projekty, v nichž budu hrát. Nemusím brát kvůli penězům role v něčem, o čem si myslím, že je to blbý. To je největší přínos.
Vaše textová poetika je provokativní, až humpolácká. Je to spojeno s vlivem některých básníků?
Básně mám rád a nejraději čtu Morgensterna. Myslím, že měl na mou tvorbu velký vliv. Baví mě.
Zhudebnil jste někdy nějakou báseň?
Nikdy. Nemám potřebu zhudebňovat práci jiných. Když je báseň napsaná, je pro mě hotová a uzavřená. Pokud je dobrá, nehodlám k ní ještě něco přidávat. Pokud je špatná, tak mě nezajímá. Když chci něco zhudebnit, sáhnu na to, co si napíšu sám.
Jako kdybych hrál s Pink Floyd
V roce 2004 jste se zúčastnil natáčení Nanoalba skupiny Tata Bojs. V čem to pro vás bylo zajímavé?
Když mi dali nabídku, moc mě to potěšilo. Už jen proto, že jsou jiná generace. Když jsem si ten příběh poslech´, měl pro mě filozofii a strašně dobře to hrálo. To bylo něco. Mělo to malinko strašidelnou atmosféru, připomnělo mi to Pink Floyd, nebo něco podobného. Věděl jsem, že do toho musím jít. A ejhle, vzali to i hudební odborníci. Tata Bojs za tu desku dostali Anděla. Když si to ale poprvé poslechla má dcera, řekla mi, že mě za to někdo zmlátí.
Byl na Nanoalbu nějaký váš osobní vklad?
Ne. Byl jsem použit jako herec a nic, kromě drobných úprav, tam ode mě není.
Profík mezi amatéry, amatér mezi profíky
Kdo vás na české hudební scéně baví?
Řada lidí. Pamatuju si pořad Na Kloboučku. Jednou jsem v něm viděl Kamila Střihavku s Danem Bártou. Zpívali nějaký evergreen a já měl pocit, že je to lepší než originál. V tom pořadu defilovala řada muzikantů a já si říkal: „Je to dobrý, je to dobrý.“
Můj handicap je, že nemám čas věnovat se sledování toho, co se v hudbě děje. Občas něco zachytím na letním festivalu, kde vystupuju, občas něco zahlédnu v televizi, ale to je nárazové. Televize je ovšem obrovský filtr. To, co člověk zažije na živém koncertě, je podle mě nepřenosné. Když je to ale dobré i v televizi, tak to muselo být skvělé.
Cítíte se být víc hercem, nebo písničkářem?
Jsem profesionální herec, mám na to odborné vzdělání. V muzice nemám vůbec žádné vzdělání, je to čistě můj koníček. Tak to bylo celá léta a nic na tom nehodlám měnit. Byla doba, kdy mi nabídli, abych napsal text pro Gotta. To je pro mě ale nesplnitelná věc, nedokázal bych to. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem amatér a mým osudem je jím zůstat. Ale jsem tomu rád.